Rovnováha mezi pracovním a soukromým životem? Opravdu?
Čím déle o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že balancovat mezi rovnováhou pracovního a soukromého života a stavět tyto dvě věci proti sobě je neudržitelná a mylná představa, a že pohoda a vysoká výkonnost se navzájem nevylučují. Naopak. Tyto dvě věci mohou existovat vedle sebe.
Jedním z klíčových rozbřesků pro mě bylo uvědomění si, že být v pohodě, pečovat o sebe i blízké - je něco, na co nezískávám právo až po etapě tvrdé "práce" v "práci".
Předsudky pracovitosti a kulturní "bias".
Jak silný je náš kulturní předsudek, že "bez práce nejsou koláče" a "nejdřív práce" potom "zábava" a jak moc podvědomě spojujeme odpočinek a regeneraci pouze se "zábavou" a dnes dokonce s nutričně nezodpovědnými "koláčky" ? Není to naopak? Není nejdříve spánek, regenerace, welbeing, výživa a pak můžeme očekávat výkon?
Regenerace a broušení pily je stejně zodpovědná agenda a když to vezmeme v potaz, je vše úplně naopak. Regenerace, síla, odpočatost, přiměřený trénink, výživa a nakopnutá energie je první předpoklad k tomu, abych mohli podávat výkony. A to také při "práci" v práci. Intenzita a zodpovědnost, varieta nástrojů, s jakou obsluhujeme a akcelerujeme mechanizmus regenerace a techniku dosahování výkonu pak souvisí s naší mírou odolnosti, schopnosti regenerovat a dosahovat výsledků rychleji.
Myslím si, že jedním z důvodů, proč tolik výkonných manažerů, profesionálů včetně vrcholových sportovců vyhoří, je to, že v jistém slova smyslu nadměrně protěžují, přetěžují své "klíčové" silné stránky - osvědčené časté postupy nebo schopnost soustředit se na jednu věc - a přitom přehlížejí varovné signály, které jim jejich tělo vysílá s poselstvím, že se potřebují zotavit. Asi všichni si potřebujeme v našem kulturním prostředí, které odpočinek i únavu stigmatizují stavem "lenosti" vypěstovat solidnější míru sebeuvědomění ohledně svého "stavu pohody" - welbeingu. Mapa vnitřního potenciálu, díky kterému jsme schopni lépe zvládat zátěž, zatěžovat organizmus je pak mapou naší odolnosti - resilience.
Stereotypy a křehkost lidské identity zvyšuje riziko vyhoření
Velkou roli ve schopnosti regenerovat a reflektovat svůj welbeing samozřejmě hraje také identita. Mnoho vedoucích pracovníků žije v stereotypu, že se od nich očekává nadlidské úsilí unikátního lídra, vždy připraveného profesionála, který pracuje 100 a více hodin týdně a zároveň vychovává rodinu a věnuje se extrémním nebo alespoň adrenalinovým sportům. Naše identita je zejména v naší kultuře často založena na tom, jakou práci děláme, pro koho ji děláme, na naší pozici v zaměstnání: když se představujeme, když mluvíme s lidmi, to, co nás zajímá, je často práce. Je to práce, která vytváří pocit „zabezpečení“ a bezpečí.
Zamyslete se nad tím, jak velká část identity člověka je založena na něčem, co mu může být téměř ze dne na den odebráno! To je jeden z klíčových důvodů, proč nesnáším termín rovnováha mezi prací a opravdovým životem.
Work Life Balance je zavádějící koncepce.
Proč je work-life balance naprosto zavádějící koncepce? Protože podvědomě v naše myšlení a v celém našem okolí staví práci a život proti sobě. Existuje jen život a práce je součástí našeho života. To je vše.
Identitu nelze postavit na své práci, pozici a organizaci.
Koncept resilience, který se snažíme dostat do života pohledem na každého člověka zvlášť spočívá v tom, jak kultivovat různé mechanizmy imunity a vytěžovat vnitřní i vnější zdroje každého člověka - nikoliv jedno prověřené schéma. Díky tomu mohou být lidí se kterými pracujeme odolnější, dokážou čelit neúspěchům. Například také - a je to dnes velice časté - v důsledku ztráty zaměstnání nebo změny kariéry. Aktuální intenzivní zkušenost pro nás není překvapující, pro lidi oddané své práci několik let však ano: nemůžeme svou identitu založit jen na jedné věci - "práci".
Manažeři v ohrožení. Nahoře to fouká nejvíc. Magických 96%.
Právě teď v období neutichajících transformačních projektů, které stimulují změny v preferencích zákazníků, nová konkurence, tlaky na ceny, nestabilita dodavatelů vidíme, že živočišní druh, který je v největším ohrožení jsou manažeři na vrcholku organizace. Tam to „fouká“ nejvíc. Manažeři se při cestě vzhůru naučili se bojovat a bojují nástroji, které fungovali před několika lety. Vypracovali se a jejich DNA je částečně otištěno do jejich organizace. Jsou tím, co vytvořili a jedou na 120%. Mnozí nemají čas na neověřené novinky, praktiky, které ještě neukázali svou sílu. Nesledují trendy a makají s hlavou skloněnou. Věří ve svoji cestu a transformace je na prahu vyhoření pouze vyrušuje. Skutečnost, že jsou na prahu vyhoření si dokážou těžce připustit.
Až 96 procent vedoucích pracovníků však v bezpečných průzkumech tvrdí, že mají příznaky vyhoření. Někteří se s nimi nechtějí svěřit ani vlastní rodině, natož svému šéfovi nebo kolegům. Jak moc je jejich identita postavena na roli, organizaci, networku, který je s rolí organicky spojen? Jak moc jsou jejich vztahy, komunity a společenský život spřažený s životem organizace, které kulturu spoluvytvářeli? V sociálních médiích panuje často určitý terorizmus obsahu který je positive & happy, ale díky evangelistům ze světa neurovědy, některá tabu manažerského života stále více prosakují na na povrch a přestávají být stigmatizující.
Dopady práce z domu a transformací na wellbeing
Domnívám se, že zaměstnavatelé a vedení organizací včetně zkušených a lidsky "senzitivních" boardů mohou sehrát významnou roli v kultivaci - resilience - odolnosti právě tím, že poskytnou bezpečný prostor na dialog o osobní identitě svých lídrů a najdou inovativně přemýšlející třetí strany, se kterými si mohou také lidé z jejich organizace - manažery nevyjímaje - promluvit.
Byl lockdown a zátěž z nového režimu práce zlomový bod?
Myslím, že jsme ještě neviděli skutečný dopad pandemického období a dopad standardizací, kreace nových digitálních nástrojů zaváděných organizacemi na usnadnění práce z domu a remote workforce. U návratu do kanceláří anebo při aktivacích hybridních modelů vidíme teprve začátek nových trendů a dopad na wellbeing. Klíčovým poznatkem, který jsem si zatím z této dynamiky osobně odnesl je, že pandemie nezachází s každým stejně. Právě tak nemá stejný dopad ani na organizace a jejich kulturu nebo zaměstnance.
Každý den vidíme mnoho skvělých profíků, kteří před pandemií podávali dobré výkony a nyní opravdu zápasí se sebou, technologií, lidmi kolem sebe, nebo mají pocit neutichající viny z nedokonalosti. Bez lidského kontaktu mají „brouka v hlavě“ že něco nestíhají. Ale bojují. Lock down a práce z domu je pro mnohé zlomový bod. Někdo se v práci z domu našel, někoho tento režim pouze nezlomil a těší se na kolegy v kancelářích, někdo je nad propastí. Jsou to často ti, kterým - upřímně řečeno - chybí některé dovednosti v oblasti sebeřízení a nejsou tak skvělí ve vedení své osobní agendy při práci na dálku bez kontaktu s pelotonem bez pohledu na reakce lidé v živých interakcích. Nejsou to „časovkáři“ a potřebují žít ve smečce, konfrontovat se s tempem a reakcemi ostatních lidí častěji – dává jim to sílu i směr - výživu.
Identita jako základ pevné stavby
Když tohle všechno zkombinujete s nejistotou, úzkostí a izolací – nemůžeme opomenout dopady tohoto klimatu na duševní zdraví lidí ve všech patrech organizace. Vrcholové vedení nevyjímaje. Přichází a přijdou. Obávám se, že se dočkáme vlny depresí a dalších problémů s duševním zdravím a chováním. Vidím je denně u extrémně citlivé populace dospívající mládeže, která se potřebovala socializovat, žít v komunitách a učit se spolupracovat. Myslím si, že dopady - z antropologického a vývojového hlediska duševního zdraví - si společnosti teprve začínají uvědomovat. Je to zvláštní paradox, ale zlý strýček COVID-19 nebo „perfect storm“ nás donutil zastavit se, zamyslet se a udělat krok zpět a zrevidovat co je dříve. Jestli energie, nebo práce. Jestli zregenerovaná síla nebo výkon a také to, že wellbeing a vědomí si své lidské identity je důležitý deštník. Pro mnohé z nás je to skvělá příležitost položit si zásadní otázky, jako: Víte, kdo skutečně jste? Víte, co chcete? Ve kterých věcech máte svůj život pod kontrolou? Jsou takové? Mohlo by jich být víc? Kde leží? Nestačí je zvednout?
Transformace organizace vytváří klima obdobné permanentnímu stěhování a stěhování je život na hraně provizoria. Je to život rozkročený mezi tím co bylo (a nebude) a co bude (ale ještě nevíme jak to vypálí). Je v tom směsice naděje, obav ale také solidní porce stresu. Je to jakýsi krizový režim a musíme tím projet. Tak jako se nestěhujeme každý den, organizace také nemůže být neustále v krizovém režimu ani v časech transformací. Lidé a týmy, právě tak jako sportovci nedokáží neustále podávat maximální výkony. Stejně jako sportovci musíme střídat soustředění a nasazení s odpočinkem a relaxací. To je hlavní poučení, které si ze sportu můžeme vzít. V konečném důsledku jde totiž nejenom o fyzickou sílu a schopnost, ale o mentální sílu a o to, jak jsou jednotlivci schopni soutěžit a vyrovnat se s tlakem i výzvou v dané situaci. I když se nároky na CEO, generálního ředitele nebo jiného vedoucího pracovníka od většiny sportovců v lecčem značně liší – každá paralela pokulhává – je potřeba střídat vysokou intenzitu a regeneraci - nebo superkompenzaci - k dosažení optimálního výkonu. To je pro vrcholové výkony v jakékoliv disciplíně života naprosto stejné. Práce do těchto sportovních disciplín patří.